Docela zajímavý článek, o tom jak Stephenie začínala psát a psala Twilight...
Přesně si pamatuji datum, kdy jsem začala psát Twilight, protože to byl také první den plaveckých lekcí mých dětí. Takže mohu s určitostí říci, že to všechno začalo 2. června 2003. Do té doby jsem nenapsala nic kromě několika pár kapitol, se kterými jsem se nikam daleko nedostala, a už vůbec ne od narození mého prvního syna, šest let nazpět.
Probudila jsem se (toho 2. června) z velmi živého snu. V mém snu vedli dva lidé velmi vášnivou debatu na louce v lese. Jednou z těch dvou byla zcela průměrná dívka. Ten druhý byl fantasticky nádherný a zářivý a byl to upír. Diskutovali spolu o problémech tkvících ve skutečnostech, že a) byli oba do sebe zamilovaní, zatímco b) on, jako upír, byl zčásti zaujat vůní její krve a bylo pro něj obtížné se udržet, aby ji okamžitě nezabil. Hlavním přepisem mého snu je v knize kapitola 13.
Ačkoliv jsem měla na práci milion jiných věcí (např. příprava snídaně pro hladové děti, oblékání a výměna plen smutných dětí, nalezení plavek, které si nikdo z nich nikdy nedává na své místo apod.), zůstala jsem v posteli a přemýšlela o snu. Byla jsem tak zaujata příběhem bezejmenného páru, že se mi zcela protivila představa, že bych ho měla zapomenout; byl to druh snu, který vás nutí zavolat kamarádce a nudit ji detailním popisem. (Také ten upír byl tak zatraceně krásný, že jsem nechtěla ztratit jeho obraz.) Neochotně jsem nakonec vstala a udělala nezbytné věci a pak jsem vše, co mohlo počkat, odložila a sedla si k počítači a psala - to bylo něco, co jsem neudělala tak dlouho, že jsem přemýšlela, proč jsem si dělala starosti. Ale nechtěla jsem ztratit ten sen, takže jsem napsala tolik, kolik jsem si dokázala zapamatovat, a postavy jsem nazvala "on" a "ona".
Od té chvíle neuplynul jediný den, kdy bych něco nenapsala. Během špatných dní jsem napsala jen jednu nebo dvě stránky; během dobrých dní jsem třeba dokončila kapitolu a pak další. Většinou jsem psala v noci, když šly děti spát, takže jsem se mohla soustředit na delší dobu než 5 minut bez toho, aniž by mě někdo rušil. Začala jsem od scény na louce a psala až do konce. Pak jsem se vrátila na začátek a psala až do chvíle, kdy to do sebe zapadlo. O tři měsíce později jsem byla hotová.
Chvíli mi trvalo než jsem našla jména pro mou anonymní dvojici. Pro mého upíra jsem se rozhodla použít jméno, které dříve bývalo považováno za romantické, ale během let ztratilo na popularitě. Pan Rochester Charlotty Bronteové a pan Ferrars Jane Austenové byly postavy, které mne zavedly ke jménu Edward. Zkoušela jsem, jak to bude fungovat, a zjistila, že to skvěle zapadlo. S mojí hlavní hrdinkou to však bylo horší. Nic, čím jsem jí pojmenovala, nebylo to pravé. Poté, co jsem s ní strávila tolik času, jsem ji měla ráda jako vlastní dceru, a žádné jméno pro ni nebylo dost dobré. Nakonec, inspirovaná tou láskou, jsem jí dala jméno, které jsem si schovávala pro svoji vlastní dceru, která se nikdy neukázala a bylo nepravděpodobné, že ho ještě někdy dostane: Isabella. Konečně! Edward a Bella byli pojmenováni. Pro zbytek postav jsem udělala hodně průzkumů ve starých sčítacích listinách a hledala oblíbená jména tehdejší doby, ve které se narodili. Několik maličkostí: Rosalie byla původně "Carol" a Jasper byl původně "Ronald". Ta nová jména mám však mnohem radši, ale občas se mi podařilo do příběhu napsat Carol nebo Ron. To skutečně mátlo lidi, kteří četli tyto moje hrubé náčrty.
Při výběru lokality jsem věděla, že potřebuji nějaké směšně deštivé místo. Najela jsem si na Google, stejně jako tomu bylo u všech mých hledání a pátrání, a hledala místo v USA s velkým množství srážek. Vyklubalo se z toho Olympic Peninsula ve státě Washington. Vyndala jsem si mapu této oblasti a studovala ji, hledala něco malého, něco zastrčeného, obklopeného lesy… A tam, přesně tam, kde jsem chtěla, aby to bylo, bylo malé městečko Forks. Nemohlo by být lepší, kdybych ho pojmenovala sama. Na Goooglu jsem hledala nějaké obrázky tohoto místa. Při tomto průzkumu jsem objevila rezervaci La Push, domov kmene Quileutů. Příběh Quileutů je fascinující a pár fiktivních členů tohoto kmene se rychle stalo podstatnými pro můj příběh.
Celou tu dobu byli Bella a Edward doslova hlasy v mé hlavě. Jednoduše nedokázali zavřít pusu. Zůstávala jsem vzhůru, jak jsem jen dlouho dokázala, a snažila se všechny ty věci v mé hlavě napsat na papír a pak jsem se vyčerpaná plazila do postele, jen aby mi v hlavě vyvstala další jejich konverzace. Nenáviděla jsem představu, že bych měla něco z toho zapomenout, takže jsem hned vstala a zamířila zpět k počítači. Nakonec jsem si vzala pero a notebook vedle postele, abych si zaznamenala poznámky, takže jsem měla docela zajímavé spaní. Každé ráno bylo vždycky vzrušující výzvou pokoušet se rozluštit věci, které jsem ve tmě načmárala na papír.
Během dne jsem se vůbec nedokázala držet dál od počítače. Když jsem musela sedět na lekcích plavání, venku na slunci ve 46 °C ve Phoenixu, měla bych v hlavě tolik zápletek a námětů, že až bych přišla domů, nedokázala bych psát dost rychle. Bylo to typické arizonské léto, horké, slunečné, horké a horké, ale když si zpětně vzpomenu na ty tři měsíce, pamatuji si déšť a chlad, zelenou barvu, jak jsem skutečně strávila léto v olympijském deštném lese.
Když jsem dokončila hlavní příběh knihy, začala jsem psát epilogy… mnoho epilogů. To mne nakonec navedlo k závěru, že jsem nebyla připravená nechat svoje postavy odejít, a začala jsem pracovat na pokračování. Mezitím jsem pokračovala ve velmi fanatické snaze vydat Twilight jako knihu.
Moje starší sestra, Emily, byla jediná, kdo přesně věděl, co chystám. V červnu jsem jí začala posílat kapitoly, jakmile jsem je dokončila, a ona se brzy stala mým povzbuzujícím týmem. Stále mne kontrolovala, jestli mám už pro ni něco nového. Byla to Emily, kdo první navrhnul, když jsem skončila, že bych se měla pokusit Twilight vydat. Byla jsem tak překvapená tímto faktem, že jsem skutečně dokončila celou knihu a rozhodla se do ní podívat.
Probudila jsem se (toho 2. června) z velmi živého snu. V mém snu vedli dva lidé velmi vášnivou debatu na louce v lese. Jednou z těch dvou byla zcela průměrná dívka. Ten druhý byl fantasticky nádherný a zářivý a byl to upír. Diskutovali spolu o problémech tkvících ve skutečnostech, že a) byli oba do sebe zamilovaní, zatímco b) on, jako upír, byl zčásti zaujat vůní její krve a bylo pro něj obtížné se udržet, aby ji okamžitě nezabil. Hlavním přepisem mého snu je v knize kapitola 13.
Ačkoliv jsem měla na práci milion jiných věcí (např. příprava snídaně pro hladové děti, oblékání a výměna plen smutných dětí, nalezení plavek, které si nikdo z nich nikdy nedává na své místo apod.), zůstala jsem v posteli a přemýšlela o snu. Byla jsem tak zaujata příběhem bezejmenného páru, že se mi zcela protivila představa, že bych ho měla zapomenout; byl to druh snu, který vás nutí zavolat kamarádce a nudit ji detailním popisem. (Také ten upír byl tak zatraceně krásný, že jsem nechtěla ztratit jeho obraz.) Neochotně jsem nakonec vstala a udělala nezbytné věci a pak jsem vše, co mohlo počkat, odložila a sedla si k počítači a psala - to bylo něco, co jsem neudělala tak dlouho, že jsem přemýšlela, proč jsem si dělala starosti. Ale nechtěla jsem ztratit ten sen, takže jsem napsala tolik, kolik jsem si dokázala zapamatovat, a postavy jsem nazvala "on" a "ona".
Od té chvíle neuplynul jediný den, kdy bych něco nenapsala. Během špatných dní jsem napsala jen jednu nebo dvě stránky; během dobrých dní jsem třeba dokončila kapitolu a pak další. Většinou jsem psala v noci, když šly děti spát, takže jsem se mohla soustředit na delší dobu než 5 minut bez toho, aniž by mě někdo rušil. Začala jsem od scény na louce a psala až do konce. Pak jsem se vrátila na začátek a psala až do chvíle, kdy to do sebe zapadlo. O tři měsíce později jsem byla hotová.
Chvíli mi trvalo než jsem našla jména pro mou anonymní dvojici. Pro mého upíra jsem se rozhodla použít jméno, které dříve bývalo považováno za romantické, ale během let ztratilo na popularitě. Pan Rochester Charlotty Bronteové a pan Ferrars Jane Austenové byly postavy, které mne zavedly ke jménu Edward. Zkoušela jsem, jak to bude fungovat, a zjistila, že to skvěle zapadlo. S mojí hlavní hrdinkou to však bylo horší. Nic, čím jsem jí pojmenovala, nebylo to pravé. Poté, co jsem s ní strávila tolik času, jsem ji měla ráda jako vlastní dceru, a žádné jméno pro ni nebylo dost dobré. Nakonec, inspirovaná tou láskou, jsem jí dala jméno, které jsem si schovávala pro svoji vlastní dceru, která se nikdy neukázala a bylo nepravděpodobné, že ho ještě někdy dostane: Isabella. Konečně! Edward a Bella byli pojmenováni. Pro zbytek postav jsem udělala hodně průzkumů ve starých sčítacích listinách a hledala oblíbená jména tehdejší doby, ve které se narodili. Několik maličkostí: Rosalie byla původně "Carol" a Jasper byl původně "Ronald". Ta nová jména mám však mnohem radši, ale občas se mi podařilo do příběhu napsat Carol nebo Ron. To skutečně mátlo lidi, kteří četli tyto moje hrubé náčrty.
Při výběru lokality jsem věděla, že potřebuji nějaké směšně deštivé místo. Najela jsem si na Google, stejně jako tomu bylo u všech mých hledání a pátrání, a hledala místo v USA s velkým množství srážek. Vyklubalo se z toho Olympic Peninsula ve státě Washington. Vyndala jsem si mapu této oblasti a studovala ji, hledala něco malého, něco zastrčeného, obklopeného lesy… A tam, přesně tam, kde jsem chtěla, aby to bylo, bylo malé městečko Forks. Nemohlo by být lepší, kdybych ho pojmenovala sama. Na Goooglu jsem hledala nějaké obrázky tohoto místa. Při tomto průzkumu jsem objevila rezervaci La Push, domov kmene Quileutů. Příběh Quileutů je fascinující a pár fiktivních členů tohoto kmene se rychle stalo podstatnými pro můj příběh.
Celou tu dobu byli Bella a Edward doslova hlasy v mé hlavě. Jednoduše nedokázali zavřít pusu. Zůstávala jsem vzhůru, jak jsem jen dlouho dokázala, a snažila se všechny ty věci v mé hlavě napsat na papír a pak jsem se vyčerpaná plazila do postele, jen aby mi v hlavě vyvstala další jejich konverzace. Nenáviděla jsem představu, že bych měla něco z toho zapomenout, takže jsem hned vstala a zamířila zpět k počítači. Nakonec jsem si vzala pero a notebook vedle postele, abych si zaznamenala poznámky, takže jsem měla docela zajímavé spaní. Každé ráno bylo vždycky vzrušující výzvou pokoušet se rozluštit věci, které jsem ve tmě načmárala na papír.
Během dne jsem se vůbec nedokázala držet dál od počítače. Když jsem musela sedět na lekcích plavání, venku na slunci ve 46 °C ve Phoenixu, měla bych v hlavě tolik zápletek a námětů, že až bych přišla domů, nedokázala bych psát dost rychle. Bylo to typické arizonské léto, horké, slunečné, horké a horké, ale když si zpětně vzpomenu na ty tři měsíce, pamatuji si déšť a chlad, zelenou barvu, jak jsem skutečně strávila léto v olympijském deštném lese.
Když jsem dokončila hlavní příběh knihy, začala jsem psát epilogy… mnoho epilogů. To mne nakonec navedlo k závěru, že jsem nebyla připravená nechat svoje postavy odejít, a začala jsem pracovat na pokračování. Mezitím jsem pokračovala ve velmi fanatické snaze vydat Twilight jako knihu.
Moje starší sestra, Emily, byla jediná, kdo přesně věděl, co chystám. V červnu jsem jí začala posílat kapitoly, jakmile jsem je dokončila, a ona se brzy stala mým povzbuzujícím týmem. Stále mne kontrolovala, jestli mám už pro ni něco nového. Byla to Emily, kdo první navrhnul, když jsem skončila, že bych se měla pokusit Twilight vydat. Byla jsem tak překvapená tímto faktem, že jsem skutečně dokončila celou knihu a rozhodla se do ní podívat.
To ještě určitě netučila,že by se z toho mohl stát takový bestseller jako je teď... =)


